Val di Vaiolet (Dolomity)

Další fototip na nenáročnou procházku po Dolomitech, tentokrát do údolí Vajolet obklopeného podkovou zubatých skal známých jako "Růžová zahrada", tedy Rosengarten (=Gruppo del Catinaccio). Všechny snímky lze zvětšit rozkliknutím.

Val di Vaiolet/Val de Vajolet se mezi svátečními turisty těší velké oblibě. Je totiž malebné a snadno dosažitelné nejen lanovkami, ale také mikrobusy, které pendlují mezi obcí Pera di Fassa a konečnou zastávkou u boudy Gardeccia uprostřed údolí.

Velkokapacitní lanovka (funivia) Catinaccio - Rosengarten zájemce vyveze za 8,- €  z Vigo di Fassa až k boudě Ciampedie (2 000 m n.m.). Kdo se rozhodne využít řetězec dvou na sebe navazujících sedačkových lanovek (seggiovia) Vajolet I a Vajolet II z Pera di Fassa, zaplatí stejně, a také skončí stejně - opět u boudy Ciampedie (viz přiložená turistická mapa; lze zvětšit dvojím rozkliknutím). Jen pojede o něco déle a musí přesedat.

Zpáteční jízdenka z lanovky Catinaccio - Rosengarten platí i na lanovce Paolina přepravující turisty z Passo Carezza pod horu Roda di Vael z druhé strany masivu (viz schema lanovek výše). Kdo si zařídí místní permanentku Panoramapass ovšem takové detaily řešit nemusí.

Na mikrobusy však permice neplatí, jednosměrná jízdenka z Val di Vaiolet do Pery di Fassa přijde asi na 5,- € 

Zdejšími oblíbenými cíli jsou horské boudy kolem lanovek (Rif.Ciampedie, Rif.Negritella, Ristorante Bellavista, Rif.Larsec...), dále pak přímo na dně údolí Vaiolet (Rif.Gardeccia, Rif.Stella Alpina, Rif.Catinaccio) a zejména na skalním stupni v jeho závěru (Rif.Preuss a Rif.Vaiolet).

Komu (na rozdíl od nás) zbyde dostatek času, může pokračovat ještě dál, k boudám umístěným přímo mezi bizarními věžemi Rosengarten (Rif.Passo Principe, Rif.Bergamo nebo třeba Rif.Antermoia u stejnojmenného jezera).

Většina turistů využívá širokou značenou cestu č. 540 vedoucí od horní stanice lanovky k boudě Gardeccia. Dál pak pokračují pohodlnou prašnou silnicí (turist. zn. č.546) až k boudám Vaiolet a Preuss.

Abychom získali co nejucelenější představu o charakteru Val di Vaiolet, ale při tom se příliš nenadřeli, zvolili jsme jinou trasu, kterou už bohužel v nových mapách Tabacco nenajdete.

Nicméně mapy Kompass ji stále uvádějí jako alternativu pro ty, kteří se na cestě z údolí do údolí chtějí vyhnout náročnému přechodu sedla Passo delle Zigolade (stezka č.541) nebo nemají zájem sestupovat až dolů k horským chatám.

Zkratka je dobře schůdná a nabízí radu pěkných výhledů, proto bych ji zde ráda popsala.

Od boudy Ciampedie (2 000 m n.m.) jsme se vydali cestou č. 545 (="Alta Via di Fassa") směrem na Rif. Roda di Vael/Rotwandhütte a Malga Vael, ale už po několika desítkách metrů jsme z ní odbočili vpravo vzhůru.

Rozcestník umístěný ve svahu (foto v odkazu), přesně v místě, kde se velmi frekventovaná "Alta Via di Fassa" (="Vysoká fassanská cesta") stáčí kolem ostré hrany strže do údolí Vaiolon (neplést s Vaiolet...), nelze přehlédnout. Bílé šipky s červenými okraji jasně ukazují, kudy dál do "Vaiolet" a ke skalám "Pale Rabiouse" pasteveckou stezkou "Sentiero delle pecore".

V mapách se tato stařičká trasa, kdysi sloužící k přesunu dobytka mezi pastvinami, jmenuje "Vial de le Feide", což znamená totéž, co "Sentiero delle pecore", tedy "Ovčí stezka" (první je ladinsky, druhé italsky). K všeobecnému obveselení vůbec není označena číslem, jež by tápajícím cizincům, kteří nerozumějí, napovědělo.

(VÝŘEZ Z TURISTICKÉ MAPY KOMPASS m.j. V TOMTO ODKAZU)

Každopádně jakmile jsme dorazili k boudě Pra Martin, bylo jasné, že jdeme dobře. Sice se ukázalo, že přechod přes zdejší ohrazenou pastvinu bedlivě střeží družná kravka očekávající mýtné v podobě šťavnatých lupenů, případně alespoň poplácání doprovázeného hřejivým slovem, ale do navazujícího lesa jsme se nakonec úspěšně dostali.

Když okolní porost prořídl, otevřel se široký rozhled do kraje. Před námi Roda di Vael a Torre Finestra s malým skalním oknem pod vrcholem, za nimi v dálce špičky Latemaru. Hluboko dole údolí Fassa a nad ním na obzoru Marmolada, Gran Vernel, monumentální Gruppo di Sella a další horské hřbety.

 Nepříliš rozsáhlé travnaté plochy tu samozřejmě obývají poměrně plaší svišti.

Na posledné křižovatce před koncem stoupání nás čekalo překvapení. Při instalaci rozcestníku, snad pod vlivem četby místních bájí a pohádek, nepochybně počítali s výskytem trpaslíků. Směrovky umístěné tak nízko nad zemí jsme opravdu ještě nikde neviděli (viz obr. níže). 

+

Sass d'Adam

Po zdárném překonání posledních pár desítek metrů k bodu, kde se pěšina stáčí v těsné blízkosti jedné z věží Pale Rabiouse, jsme v zásadě měli vyhráno. Další putování už nebylo fyzicky nijak náročné, šli jsme téměř neustále po vrstevnici, tedy až na pár nepatrných výjimek. Ruce jsme museli zapojit pouze v krátkém úseku před připojením stezky č. 541 z Passo delle Zigolade (poblíž Torrette), ovšem žádné zvláštní pomůcky jsme nepotřebovali. Na jednom místě je cestička poškozená erozí, ale přejít či obejít vodou vymleté suché koryto není problém (směr je dokonce vyznačen cedulí "objížďka" - viz  foto v odkazu). Napojení na turistickou značku č. 541 člověk ani nepostřehne, kvalita je srovnatelná.

Stará pověst vypráví, že Rosengarten/Catinaccio bývalo kdysi pohádkovou zahradou krále skřítků Laurina. Namísto dnešních šedých skal prý všude kvetly divukrásné, opojně vonící červené růže, jejichž záhony chránila jen téměř neviditelná hedvábná nit. Kdo ji přetrhl, aby se mohl květů dotknout, za trest přišel o ruku a nohu.

Laurin měl spoustu zlata, stříbra a drahých kamenů, které z hloubi hor dobývali jeho oddaní poddaní, vlastnil kouzelný plášť s kápí, díky němuž se mohl stát neviditelným, a také zázračný opasek, jenž mu dodával sílu dvanácti urostlých mužů.

Přesto ho král sousední ladinské říše nepozval na turnaj, během něhož si jeho dcera Similde měla vybrat budoucího ženicha.

Uražený Laurin se zahalil do svého pláště, nasadil kapucu a vydal se na místo alespoň tajně. Krása Similde ho tak ohromila, že ani minutu nezaváhal a unesl ji. 

Jenže princeznu nezaujala ani růžová zahrada, ani poklady, natož pak sám trpasličí král. Zhrzený Laurin ji tedy uvěznil uvnitř nejvyšší hory, načež pak sedm předlouhých let čekal, zda se Similde nerozmyslí a přece jen si ho nevezme.

Mezitím princeznu samozřejmě usilovně hledali, leč marně. Až jednou její bratr Dietlieb objevil v zámecké zahradě nevšední, pronikavě vonící růži. Tu si vzpomněl na Laurina...

(Catinaccio)

Věděl, že bez cizí pomoci ho nepřemůže, proto se spojil se slavným veronským rekem Theodorikem (dle německé verze s Ditrichem z Bernu) a jeho přáteli. Když po četných útrapách konečně dorazili do růžových zahrad trpasličího krále, jali se ho hledat, aby jim prozradil, kde ukrývá princeznu.

Laurina však varovalo přetržené vlákno chránící jeho záhony. Rychle si oblékl neviditelný plášť, nasadil kouzelný pás a utíkal za Simildou.

Jenomže jak se prodíral růžemi, rytíři si všimli, že se rostliny vlní. Laurina tedy dostihli a strhli mu kápi. Přestože se rval jako lev, nakonec ho přemohli, připravili o plášť, pás i Simildu a odvlekli do vězení.

Po nějakém čase se Laurin do své říše nakonec vrátil, ale na růže zanevřel. Nezapomněl jim, že ho prozradily, a proto je prolklel, aby se na věky věků proměnily v bledé skály, které už nikdy nikoho nepotěší červení všech odstínů, ani libou vůní.

A tak zkameněly.

Jen brzy ráno a v podvečer, když je slunce hodně nízko nad obzorem, zalévá strohé skalní bloky červená záře. Tehdy se přece jen na krátký okamžik, navzdory Laurinovu prokletí, opět mění v růžovou zahradu.

Pověst má několik různě košatých verzí, z nichž jedna je dokonce zcela protichůdná. Nicméně sdělení o tom, že štíty masivu Rosengarten (Gruppo del Catinaccio) při západu nebo východu slunce připomínají růžovou zahradu, zůstává.

A určitě stojí za to se o jeho pravdivosti přesvědčit na vlastní oči.

INFORMACE O DALŠÍCH ZAJÍMAVÝCH LOKALITÁCH V DOLOMITECH ZDE:

http://martinamoudra.blog.idnes.cz/c/429386/Dolomity-pruvodce-gaucoveho-povalece-ROZCESTNIK.html