Tunel Goiginger - Sass Stria - Valparola, Falzarego (plánky, mapy, foto a video)

Galleria Goiginger v hoře Sass Stria/Hexenstein (Dolomity) je podle mého názoru zajímavější a dostupnější než mnohem známější Galleria Lagazuoi v Passo Falzarego. Vstupy do tohoto tunelu z 1.sv.války však nejsou dostatečně značené

Jak už jsem zmínila v předchozích článcích (viz Zákopy pod Cinque Torri, Galleria Lagazuoi - Passo Falzarego a Dolomity - průsmyk Valparola), průsmyky Falzarego a Valparola na dnešní hranici mezi provincií Belluno (region Veneto) a Jižním Tyrolskem za 1.světové války probíhala pověstná tyrolská horská fronta. Krušná zákopová válka vedená v letech 1915 - 1917 přinesla řadu obětí a strádání, ovšem k ničemu nevedla. Rakousko-uherská vojska, v jejichž řadách bojovalo také mnoho českých a moravských vojáků, své pozice ubránila. Jedním z opěrných bodů byl tehdy nepříliš vysoký, nicméně nápadný a ze tří stran těžko zdolatelný Hexenstein (Sas de Stria/ Sasso di Stria = Kámen Čarodějnic, Čarodějná skála).

Když italské šrapnely 5.7.1915 zničily pevnost Tre Sassi (Tra Sassi) v průsmyku Valparola, její posádce, která tehdy neutrpěla žádné vážné ztráty, nezbylo než se opevnit jinak. Už v létě 1914 existovalo několik menších zákopů na sousedící hoře Hexenstein/Sass Stria. Jejich rozšíření sice situaci zlepšilo, nicméně aby bylo možné účinněji ostřelovat italské pozice pod Cinque Torri a na římse Cengia Martini v jižní stěně Lagazuoi (poblíž tunelu Lagazuoi - viz mapa), padlo rozhodnutí vykopat horizontální štolu ve východní stěně Sass Stria. Tato štola nese jméno rakousko-uherského polního podmaršála Ludwiga Goigingera

Tunel Goiginger je údajně dlouhý asi 500 m. Protože původní vstup z průsmyku Valparola nebyl dostatečně chráněn před ostřelovači z Cengia Martini na Lagazuoi Piccolo, došlo v jeho dolní části k dodatečnému prodloužení o mírně stoupající chodbu bez střílen (viz "dolní vstup" ve schematu níže). Další štola pak spojovala palebné pozice se zákopy pod vrcholem Sass Stria (ve schematu níže: "NEzrestaurovaná část tunelu" od šipky "horní vstup"). Další potřebné prodloužení směrem dolů k Passo Valparola, které by usnadnilo zásobování posádky, už bohužel nebylo dokončeno. Převážně ručními nástroji prováděná ražba za tehdejších podmínek prý postupovala rychlostí asi 5 až 6 metrů za den.

Toto opevnění vysoko ve skále bylo vybaveno generátorem, takže bylo plně elektrifikováno. Posádka kromě běžných ručních zbraní disponovala také několika kanony a kulomety, včetně vodního chlazení (vodní nádrže si lze dosud prohlédnout). Pro lepší přehled o nočním dění v průsmycích pod horou byl v horních partiích tunelu nainstalován výkonný otočný světlomet.

Ve štole dnes najdete také zajímavé pozůstatky kuchyně, světnic pro ubytování posádky i důstojníků (zvlášť), sklad, prostory opravárenské dílny, telefonní centrálu (bez vybavení), pozorovatelny a pod.

Pokud se sem vydáte osobně z Passo Valparola, může vás nemile překvapit nedostatečné značení. Ačkoliv pevnost Tre Sassi je odtud, co by kamenem dohodil, nikdo se nenamáhá turistické značky obnovovat. Důvodů může být několik, ale nedostatek červené a bílé barvy mezi ně zcela jistě nepatří.

Většina návštěvníků proto skončí hned u nápadného ústí jiné kratší štoly poblíž parkoviště (dokreslena do mapky Tabacco výše - černý symbol "omega" ve žlutém kroužku). Dno této slepé štoly je na rozdíl od tunelu Goiginger plné vody, takže si při prohlídce promáčíte boty. Stěny jsou značně očazené, ve vodě na zemi najdete železobetonové sokly s trčícími dráty. Pohyb je možný po kamenech, z prostory dál vede odbočka, která byla na můj vkus také příliš mokrá. Pro lepší názornost vkládám krátkou fotodokumentaci:

Kratší slepá štola v průsmyku Valparola - foto a mapka

Samotný tunel Goiginger se nachází blíže průsmyku Falzarego a podstatně výše ve skále.

Zaparkujete-li na staré silnici v Passo Valparola, musíte sejít dolů na značenou stezku č.424 spojující Valparola s Falzaregem. Za velkým balvanem opatřeným červenou šipkou s písmenem G (viz foto níže) uvidíte prudce stoupající pěšinku mířící k suťovému poli. Po něm spolehlivě dojdete k dolnímu ústí Goigingerovy štoly. Překonáte-li navíc malou terénní vyvýšeninu za kamenem, pěšina vás dovede přes další suťoviště ke vstupu situovanému o něco výše.

Cesta k dolním dvěma ústím tunelu Goiginger

Nemáte-li s sebou čelovku, baterku nebo jiný zdroj světla, nemá vůbec smysl se nahoru trmácet. Současně doporučuji teplé oblečení, protože v tunelu je opravdu značná zima, za teplých dní se zahřejete jen ve střílnách. Výstup sám o sobě je sice krátký, ale strmý. Nepříjemnější je pochopitelně sestup, protože pohyblivý podklad neustále podjíždí.

Dolní přístupová chodba bez střílen je zpočátku široká, ale  velmi záhy se zužuje. Stěny jsou vlhké, nestejně vysoké stropy pokrývají tisíce vodních kapek, nicméně dno je suché, tedy až na malou světničku přímo u vchodu a několik metrů dlouhou slepou odbočku, které nebyly v rámci zpřístupňovacích úprav uměle odvodněny.  

Volnou chůzí tuto část projdete asi za 5-6 minut.

Dolní část štoly Goiginger

Jakmile dorazíte k dalšímu vchodu, tunel se znatelně rozšíří. Přímo u ústí štoly objevíte na zemi ležící betonovou desku a další, tentokrát o něco větší částečně zatopenou světničku, která by čistě teoreticky měla pojmou až 18 vojáků (asi řádně naštosovaných). Minete jeskyňku s dvěma betonovými sokly, úzkou odbočku do štoly, kterou jste přišli zdola, a pak další částečně zavalený vstupní portál, u něhož se strop díky vrstvě suti trochu sníží. Následuje výrazné zúžení, za nímž pokračujete relativně širokou chodbou, jejíž dno pokrývá značné množství tlejících zbytků výdřevy. Netrvá dlouho a octnete se překvapivě v kuchyni.

Okolí výše položeného vchodu

Ano, čtete správně. V poměrně prostorné kaverně nelze přehlédnout velmi dobře zachované pozůstatky cihlového sporáku s prostorem pro zapuštění nádržky na ohřev vody, dosud funkční betonovou výlevku s odpadem ústícím na podlahu, odtokový kanálek proražený ve vnějším skalním plášti, ale také okno, které mohlo po zavedení roury sloužit k odvodu kouře (nebyl-li kouřovod instalován jinde).

Asi je zbytečné popisovat, že zásobování obstarávali vojáci osobní donáškou, v lépe dostupných partiích hor k témuž využívali hospodářská zvířata, případně zajatce

Kuchyně tunelu Goiginger a její okolí

Záhy za kuchyní se z temné chodby jako přízrak vynoří betonová nádrž na vodu, kterou posádka kasemat používala k chlazení hlavní rychlopalných zbraní. O něco dál, tentokrát ve výklenku, nelze přehlédnout druhou. V širší části tunelu mezi nimi fungovala nezbytná opravárenská dílna.

Bezprostředně na ni navazují odbočky ke kdysi různě vybaveným střílnám. Kaverny pro obsluhu kulometů a kanónů jsou až na výjimky sdruženy vždy po dvou vedle sebe. To znamená, že většina krátkých odboček z hlavní štoly se velmi záhy dělí ve tvaru písmene ypsilon na dvě. 

Vodní nádrže a dílny 

K první dvojici střílen se dostanete přímo z prostoru dílen. Vstup je vybaven masivními veřejemi, další podstatně subtilnější, oddělují jednu ze dvou komor od jejich společné přístupové spojky. Dle plánku dostupného na http://digilander.libero.it/gipp1/falzarego/pianta-tunnel-goiginger.jpg zde mělo být situováno zákopové dělo ráže 60 mm plus kulomet.

První dvojice komor se střílnami

Poblíž druhé vodní nádrže objevíte výklenek vybavený speciálním štítem se střílnami pro kulometné dvojče:

Rozměrná světlá střílna a komora pro dělo

Ihned vzápětí narazíte na další rozdvojenou odbočku. Pravá komora je neobvykle prostorná a světlá, vysoko pod jejím stropem zejí ve skále čtyři rozměrné otvory, z nichž jeden je vybavený tvarovaným železobetonovým štítem. Lze předpokládat, že před sto lety zde existovalo dřevěné mezipatro. 

V levé pracovala obsluha kasematního děla Minimalscharten kanone 98 ráže 8 cm přezdívaného Moritz.

Výzbroj alpských pevností

Dobové fotografie z alpských pevností se schematy některých tehdy používaných speciálních zbraní: http://www.moesslang.net/artillerie-in-kavernen.htm

Následující krátký úsek štoly není právě v nejlepším stavu, ale prošli jsme jím bez úhony. Jak se ukázalo, jsou za ním k vidění ještě další střílny a jiné zajímavé prostory.

V nejbližší z nich se během bojů 1915-1917 nacházel druhý Minimalscharten kanone 98 ráže 8 cm, kvůli potřebě interního rozlišení přezdívaný Max. Familierně znějící názvy Max a Moritz nebyly zvoleny náhodně. Jednalo se o jména tehdy oblíbených komiksových postaviček z pera německého ilustrátora a básníka Wilhelma Busche, m.j. autora řady dětských knih.

Z vedlejších střílen mu kdysi sekundovaly kulomety.

Další dvě dvojice sdružených střílen

Kulomety 1.světové války

Ukázky ze stránek Vojenského historického ústavu:

http://www.vhu.cz/kulomety-ze-zakopu-velke-valky-1-cast/

http://www.vhu.cz/kulomety-ze-zakopu-velke-valky-2-cast/

Stejně jako v předchozích částech tunelu, tedy vyjma jeho dolní části mezi dvěma níže položenými vchody, i zde jsou do stěn pevně zatlučené prvky svědčící o elektrifikaci štoly. K vidění jsou ojedinělé stařičké porcelánové izolátory nebo alespoň dvojice háků, na nichž byly původně připevněny, a dále ocelové kramle k zachycení izolovaných drátů, včetně telefonních. 

Hlavní chodba je místy hodně široká, jinde úzká.  V nejširších částech byla patrně ubytovaná posádka, nechyběl ani sklad, místnost s otvorem pro umístění výkonného světlometu, oddělená světnice důstojníků, telefonní centrála, pozorovatelna a střílny jistící dnešní horní vchod. Pod vrcholem hory na tunel navazoval zákop.

Sklad, kasárna a části hlavní štoly

Závěrečná část tunelu Goiginger

Úsek štoly od dnešního horního ústí vysoko nad Passo Falzarego dál k vrcholu hory je uzavřený, ovšem nijak striktně. Na konec prohlídky decentně upozorní dvě pomačkané plechovky zavěšené pod stropem (pozor, nelekněte se!) a výmluvná červená šipka ukazující správný směr. Samozřejmě jsme byli zvědaví a nakoukli i dál, ale nic pře vratného jsme neobjevili.

V okolí poměrně nenápadného vchodu do tunelu je k vidění několik střílen.

Horní ústí tunelu a konec štoly

Velmi pěkný výhled na blízké i vzdálenější hory jistě potěší, co však moc nenadchne, je velmi strmá pěšinka dolů do údolí. Osobně doporučuji vrátit se raději tunelem Goiginger. Celý ho volnou chůzí projdete asi tak za 20 minut, k nejbližšímu východu se dostanete za čtvrt hodiny.

Atmosféru této skalní pevnosti bych závěrem ráda přiblížila následujícím videem, které jsem natáčela za svitu nepříliš výkonné čelovky cestou zpět (tedy opačně než popisuji v článku). Je sice poněkud delší, ale tunel Goiginger měří půl kilometru, a na rozdíl od sousední Gallerie Lagazuoi ukrývá četná překvapení. Byla by škoda nepokusit se zachytit všechna.

VIDEO BEZ REKLAMY zde: https://youtu.be/rU2DE96KQXU

Všechny obrázky z článku jsou volně k dispozici také na adrese:

http://moudrasek.rajce.idnes.cz/Galleria_Goiginger/

Závěrem bych velmi ráda poděkovala panu Karlu Oktábcovi za doplnění podrobnějších informací o kasematních dělech Max a Moritz, jakož i účelu a původu jejich názvu, a také dobovou fotografii vojáka s pneumatickým minometem.

KAM DÁL?

Galleria Lagazuoi

Pevnosti La Corte a Ruaz

Zákopy pod Cinque Torri 

Průsmyk Valparola a pevnost Tre Sassi

Zákopy Edelweiss Stellung v Passo Valparola

Hrad Andraz 

Monte Piano

Opera 10, 11 a 8 - Kreuzbergpass

Marmolada - ledové město

Další tipy, z nichž některé se teprve připravují: 

http://martinamoudra.blog.idnes.cz/c/429386/dolomity-pruvodce-gaucoveho-povalece-rozcestnik.html