Passo Valles a říčka Travignolo

30. listopadu 2015

Polozapomenutý průsmyk v téměř neobydlených končinách Dolomit, kterým můžete pohodlně projet, míříte-li z Val di Fassa do známého Passo Rolle. Tip zejména pro cyklisty a motoristy.

(VŠECHNY SNÍMKY V ČLÁNKU SNADNO ZVĚTŠÍTE ROZKLIKNUTÍM)

Průsmykem Valles vede poměrně úzká a málo frekventovaná silnice SP-81 nižší kategorie. Začíná na křižovatce s mnohem kvalitnější SS-346 spojující Falcade s Moenou přes Passo di San Pellegrino, odkud poměrně zvolna stoupá údolím Valles (Val di Valles) k nejvyššímu bodu průsmyku.

Kdo má rád ostré zatáčky (vlásenky, vracivky, tornante), moc nadšený nebude, protože na trase najde jen jejich dvě dvojice. Kdo naopak nerad šlape moc do kopce, přivítá relativně pozvolný svah s povděkem.

Hned na začátku údolí Valles minete dvě obydlené budovy - penzion Dolomiti a rezidenci Panorama. Silnici tu kříží lanovka Molino - Le Buse - Laresei vozící letní návštěvníky z Falcade na horu Col Margherita, resp. pod vedlejší vrchol Monte Pradazzo (letos v létě byla kvůli přestavbě uzavřená). Po dalších čtyřech kilometrech objevíte krátkou odbočku k osamělé rezidenci Sussy, od níž je to k závěru mírného stoupání už jen 2 km.

Silnice vede po úpatí výše uvedené Col Margherita, kterou zvolna obtáčí. Pod ní se rozkládají jehličnaté lesy a šťavnaté pastviny s jedinou salaší. Protější svahy údolí se rychle mění v hradbu tvořenou různobarevnými skalami, za nimiž vykukují místy až bizarní okrajové vrcholy Pale di San Martino.

Horní partie Passo Valles jsou vlastně jakýmsi geologickým muzeem (plánek v odkazu) pod širým nebem. Eroze zde obnažuje pestré vrstvy hornin jasně vypovídající o neklidné geologické minulosti celého pohoří.

Nejstarší z nich pocházejí z časného permu, tedy období před 298 - 271 miliony let, kdy zde docházelo k četným sopečným erupcím s výlevem velmi viskózní lávy. Částečně roztavený pyroklastický materiál dopadající na zem se spékal, jeho částice se oplošťovaly a ukládaly v proudovitém uspořádání. Vznikla tak mohutná vrstva ignimbritu, zde červeného porfyru, který můžete vidět např. hned u okraje silnice (viz foto níže s Civettou).

Z období pozdního permu (260 - 251 milionů let zpět) pocházejí vrstvy červeného gardenského (grödenského) pískovce vzniklého erozí prokřemenělého bozenského porfyru a ukládáním tohoto materiálu zejména v korytech tehdejších vodních toků, byť i občasných.

Když asi před 250 miliony lety krajinu zalilo moře Tethys, v jeho mělkých lagunách vznikla rychlým vypařením mořské vody ložiska sádrovce, pomalým ukládáním pak vrstvy šedého slínovce, vápenitých jílů a bahna. Geologové hovoří o tzv. Bellerofonské formaci, která prý bývá bohatá na zkameněliny.

Mladší, tzv.Werfenské vrstvy jsou tvořeny šedočervenými prachovci a pískovci, jakož i jílovitými břidlicemi a dolomitem vzniklým z někdejších korálových útesů. V nich naopak fosilie obvykle nenajdete. Horniny Werfenské formace tvoří např. horní obnaženou část vrcholu Cima Valles. Jeho níže položené travnaté, ale místy erodované partie obsahují nerosty Bellerofonské formace.

Masivy složené z tohoto tzv. werfenského dolomitu se vyznačují značnou variabilitou tvarů, jejich štíty jsou velmi rozeklané, štíhlé věže působí až démonicky. Patří k nim Pale di San Martino, Scilliar, Latemar, Catinaccio, Odle/Geiser, Civetta a Marmolada s hřebenem Costabella.

Ale vraťme se k popisu cesty po "strada provinciale n.81".

Tam, kde se silnice láme, aby se zakrátko ponořila do hlubokých lesů, najdete horskou chatu Capanna Passo Valles, malou dřevěnou kapličku a dvě celkem ucházející parkoviště. Výhled z prvního nemá chybu.

Zdarma zde parkují nejen návštěvníci boudy, ale také turisté podnikající výlety do okolí - jak na jih mezi štíty Pale di San Martino, tak na sever po zaoblených hřebenech navazujících na Col Margherita.

O kilometr dál stojí vedle silnice další bouda, tedy salaš - Malga Vallazza, nesoucí jméno nedalekého vrcholu Vallazza a stejnojmenného potoka, který se o 3 km níže vlévá do říčky Travignolo (čte se Traviňolo). Přímo u soutoku je vybudované rozsáhlé placené parkoviště (asi 3,-€ za den), působící v hustých a opuštěných lesích jako oáza. Abych pravdu řekla, byli jsme překvapeni, kolik lidí ho využívá.

Až později jsme zjistili, že údolí Venegia, v jehož ústí se parkoviště nachází, se mezi Italy těší velké oblibě (viz dvě z přiložených map). Pravděpodobně právě kvůli řece Travignolo, poměrně pozvolné cestě a až pohádkově působící kulise rozeklaných štítů Pale di San Martino, vypínajících se nad vrcholky huňatých jehličnanů. Bohužel jsme už ale neměli čas ověřit na místě, zda pověsti a fotky dosažitelné na netu nelžou. Každopádně zázemí v okolí najdete, a to na salaších Malga Venegia, Malga Venegiota, Malga Juribello, Capanna Cervino a Baita Segantini (více v odkazech).

Hluboké lesy kolem Travignolo jsou plné hub, které se tady ovšem nesmějí sbírat. V bahně u vody jsme našli také stopy po jelenech, jichž prý tu žije velké stádo.

V tůňkách pod místními vodopádky se dá cachtat, ovšem tyrkysově modrá voda je pochopitelně ledová.

Úzká a mírně klikatá silnice SP-81 pokračuje od parkoviště dál hlubokým lesem podél řeky. Následující tři kilometry jsou díky natěšeným návštěvníkům údolí Venegia poněkud více frekventované, takže obezřetnost je na místě. Křižovatkou s SS-50 spojující Predazzo se San Martino di Castrozza tato okreska končí.

Kdo se sem zatoulá, rozhodně neudělá chybu, odbočí-li po SS-50 vlevo a bude pokračovat do Passo Rolle (7 km). Už samotný průjezd tímto průsmykem představuje nevšední zážitek. O něm však až někdy příště.