Černí kámoši

Objevují se zčista jasna, jakmile vystoupáte nad pásmo kosodřeviny. Kavčata žlutozobá (Pyrrhocorax graculus) žijí všude tam, kde by jiní ptáci nechtěli pobývat ani omylem...

Jsou to skuteční pánové velehor.

Neposedávají-li právě na skalách, vznášejí se neúnavně nad vysokými špičatými štíty. Létají rychle a velmi obratně, pozorovat jejich akrobatické kousky přináší čirou radost. Ještě větší vám udělají, když si ochotně přiletí pro nabízený pamlsek, který ti odvážnější klidně seberou rovnou z ruky.

Horolezci pohybující se kolem Everestu prý kavčata zaznamenali dokonce až ve výškách kolem 8.200 m n.m. Obvykle však hnízdívají o něco níže. V Himálaji maximálně v 6.500 m n.m., v Dolomitech jsem jejich hnízda viděla pod vrcholem Tofany, tedy asi 3.200 m.n.m.

Na první pohled připomínají kavčata žlutozobá (it. gracchio alpino) kosy (it.: merlo) s nimiž si je lidé často pletou. Jsou ale znatelně větší a protáhlejší, váží kolem 200 - 240 g, rozpětí jejich dlouhých křídel může dosáhnout až 70 cm. 

Jejich černé peří je velmi lesklé, citronově žlutý zobák lehce zahnutý a nohy korálově červené. Poměrně malé, temně hnědé oči na rozdíl od kosů nelemuje žlutý proužek, takže zanikají. Samec i samice vypadají stejně.

Mláďata mají nohy černé a zobáky zpočátku temně šedé, postupně blednoucí do barvy hodně světlé bílé kávy. Na špičce zobáku po určitou dobu přetrvává antracitově šedá skvrna. Jako by ho strkali někam, kam neměli.

Mladá kavčata samozřejmě vytrvale žebroní, kdykoliv se v okolí objeví někdo, kdo by je mohl nakrmit. A protože tito jinak přísně monogamní opeřenci žijí pospolitě, při troše štěstí dostanou něco dobrého do zobáčku od kteréhokoliv dospělého ptáka z místní kolonie (viz krátké video níže). 

(Neveřejné video: pískání žebronících mláďat)

Hnízda si staví ve skalních dutinách a štěrbinách. Bývají velmi objemná a důkladně zateplená všelijakým rostlinným materiálem, ale i zvířecími chlupy, které kavčata získávají např. ze zdechlin.

Hnízdí ve skupinách čítajících až několik desítek ptáků. Když už se někde usadí, svá útočiště neopouštějí, dědí je z generace na generaci, takže kolonie hnízd bývají opravdu prastaré. To samozřejmě vyhovuje také různým ptačím parazitům. 

Vejce kavčat jsou dobře přizpůsobená nižšímu atmosférickému tlaku vzduchu. Mají o něco silnější skořápku s nižším počtem pórů, díky čemuž jejich obsah není tolik ohrožen vysycháním. Embrya jsou vybavena speciálním typem hemoglobinu s geneticky podmíněnou vyšší afinitou ke kyslíku. Mláďata se líhnou hustě opeřená.

Kavčata žlutozobá jsou velmi skromná, slupnou snad skoro všechno. Před jejich zobáky si nemůže být jistý žádný zatoulaný brouk, muška, kobylka, housenka, žížalka nebo plž i se svou ulitou. Nepohrdnou ani různými bobulemi, šípky, borůvkami, brusinkami, plody rakytníku a pod. S oblibou pojídají květy, zejména šafránů, jimž kvůli obsahu karotenu rádi vyštipují oranžové blizny. V nouzi nejvyšší baští také listy trav a jehličí, spolehlivě uklidí i nalezenou mršinu. 

Potravy s vyšší nadmořskou výškou zpravidla ubývá, nicméně chytrá kavčata se umějí přizpůsobit. V Dolomitech se hojně shromažďují kolem frekventovaných turistických stezek a horských bud. Sbírají nejrůznější poživatelné odpadky a trpělivě vyčkávají, zda si jich některý z návštěvníků všimne a něco jim hodí. 

Nejsou nijak dotěrná, vůbec neobtěžují, spíše pobaví obratnosti, s jakou dokáží rozporcovat větší sousto. Je-li nabídka příliš velká, vytvářejí si zásoby na pozdější dobu. Odvážnější ptáci házívají kusy jídla méně odvážným, číhajícím ve skalách pod nimi. Po očku pak sledují, co se s nimi stalo (viz video na konci článku).

Někteří jedinci mohou být až nad očekávání komunikativní. Potkala jsem kavče, které mi naznačilo, že házet  rohlíky na skály, odkud mu po závanu větru většina spadne kamsi dolů, není to pravé ořechové. Přineslo odkudsi kus sušenky a položilo ji na široké zábradlí vyhlídky. Pak poodlétlo, opět se vrátilo, sušenku zvedlo a položilo na totéž zábradlí, ale blíž ke mně. Dala jsem kus rohlíku tamtéž. Pták zajásal a vrhl se na rohlík, který si odnesl do skal.

Když se vrátil, sebral sušenku a opět ji poponesl blíž k místu, kde jsem stála, a pečlivě uložil na zábradlí. Dostal další rohlík, ale sušenku jsem mu sebrala a přenesla na opačný konec vyhlídky, abych zjistila, co udělá. Usilovně ji hledal a naštěstí i našel. Zdánlivý výměnný obchod tím ovšem skončil. Kavče si sušenku schovalo mezi kameny a už jen číhalo, jakou další dobrotu dostane. Rádi jsme mu dali všechno poživatelné, co se našlo v našich batozích. Samozřejmě způsobně na zábradlí. 

?Ačkoliv je biologové řadí ke krkavcovitým, jejich hlas není nijak zvlášť nepříjemný, navíc dospělí ptáci bývají často zticha. Rozhodnou-li se ozvat, což bývá obvykle za letu, pískají. Ovšem v bezvětří blížící se bouře dokáže jejich volání odrážející se ve skalách znít opravdu zlověstně.

V zimě se tito obdivuhodní ptáci stahují za potravou do nižších poloh. Hřadovat na noc však zalétávají vždy zpět domů, ke strohým a chladným horským štítům, kde se cítí nejlépe. Nikdy nesedají na stromy, protože jim to nedovolují relativně krátké prsty u nohou.

Kam za kavčaty:

Monte Cristallo (velká kolonie ptáků), Tofana-di Mezzo (značný počet opeřenců), Sass Pordoi (velké hejno ptáků), Lagazuoi Piccolo (hojný výskyt kavčat ... popis místa také v článku "3 rocnimi obdobimi za 3 hodiny"), Tre Cime di Lavaredo (hejno u kaple pod Tre Cime), Latemar - Forcella Latemar Piccola (několik párů kavčat), Rif.Sandro Pertini pod Sasso Piatto (množství ptáků přiměřené počtu návštěvníků), Sass d'Adam (několik kusů kavčat kolem baru El Zedron), Sella - Kostnerova bouda (jen pár ptáků), Passo Giau (asi tři kusy)

Další fotky různých ptáků:

http://martinamoudra.blog.idnes.cz/t/76220/ptaci